V tomto článku se vrátím lehce do minulosti, a to do doby těsně předcovidí. Na podzim roku 2019 jsem si po dlouhé době konečně nazul toulavé boty někam dál a poslechl vábení levných letenek z Berlína na Mallorcu. Ve své chátrající paměti jsem tak nyní musel hledat konkrétní vzpomínky na mé krátké asi týdenní putování po tomto nádherném španělském ostrově. Ten mi ihned přirostl k srdci, stejně jako kdysi pevninské Španělsko při mém prvním velkém tripu v roce 2011. Na ten někdy taky dojde řada, ale nejdříve bych se s vámi rád podělil o zážitky z tohoto lehce punkového toulání.
Start v Berlíně
V Německu je Mallorca velice oblíbená destinace, není tedy divu, že právě z Německa létá na ostrov spousta linek. Často pak bývají letenky v akci, a tak se mi podařilo s příplatkem za batoh ulovit zpáteční letenky za pouhé dva tisíce. Dražší byla paradoxně snad i doprava autobusem do Berlína a zpět, ale to už si fakt nepamatuju. Do Berlína jsem dorazil den před odletem, jelikož jsem v Německu nikdy nebyl a chtěl jsem si město alespoň trochu prohlédnout. Moc jsem toho nestihnul, ale v paměti mi uvízly opravdu široké ulice, kam se krásně vlezou všichni účastníci provozu, skoro bych i přidal pruh čistě třeba jen pro psy, pořád by ještě zbylo dost místa! Čistota byla víceméně samozřejmostí, hlavně ve středu města v Tiergarten, což byl opravdu jeden z nejkrásnějších městských parků, jaký jsem kdy navštívil. V paměti a mapách jsem si musel zalovit po velké travnaté ploše, kde jsem se asi na dvě hodiny natáhl a na chvíli i usnul. Byl to Platz der Republik, velké travnaté náměstí před budovou Říšského sněmu. Jak němčoury a němčinu zrovna nemusím, tak Berlín na mě rozhodně udělal dobrý dojem, to se mu musí nechat!
První část toulání se ostrovem – HORY
Další den už mě čekal let na Mallorcu. Z letiště jsem si neobjednával žádné taxi, celé putování jsem všude šlapal hezky po svých, samozřejmě až na vzdálenější přesuny místní autobusovou dopravou. A tak jsem si hned ze startu naložil porci kilometrů až do centra Palma de Mallorca, hlavního města ostrova. Po cestě jsem si ještě v „Dekáči“ vyzvedl karimatku, kterou by mi v letadle asi jinak zabavili, jako další nezaplacené zavazadlo, tehdy jsem ještě neznal nafukovací variantu… A pak už jsem si to namířil přímo k moři, na které jsem se těšil asi ze všeho nejvíc, i když právě jeho jsem si měl v plánu užít až v druhé fázi výletu. Nejprve jsem si ho totiž musel zasloužit.
Z místního autobusového nádraží jsem se tedy nechal převézt na sever, do přístavního městečka Port de Sóller. Tam už jsem dojel v čase, kdy se schylovalo k západu slunce, takže jsem v místním krámě jen rychle doplnil zásoby a vyškrábal se nad městečko ke staré obranné věži Torre Picada ze 17. století. Ta byla sice uzavřená, ale i tak mi její stavba posloužila jako závětří a nocleh pro první noc. Vychutnal jsem si tedy nádherný západ nad mořem a co si tak pamatuju, tak vcelku spokojeně usnul za šumění moře někde dole pode mnou. Teda já měl v uších špunty, bez nich už prostě neusnu, ale to moře tam jistě i tak velice romanticky šumělo.
Ráno byla před cestou v plánu koupel v moři, ale bylo dost chladno a já tehdy ještě nebyl ani otužilec začátečník, takže jsem to vzdal, posnídal a s probouzejícím se městečkem se vydal na cestu do hor. Ta vedla nejdříve do města Soller, kde jsem ještě naposled vydatně pojedl a doplnil zásoby. Spíš než městem bych to ale nazval takovým klidným španělským venkovem. Po červeně značené cestě jsem stoupal výš a výš, míjel typická terasovitá políčka a sady, až jsem byl dostatečně vysoko na to, abych v dálce viděl i krásně modré moře. Jako všude, jsou i tady hory nádherné, i když třeba ne tak majestátní jako v Tatrách nebo Alpách, což je také nedělá nijak zvlášť náročnými. Mají rozhodně své neodolatelné kouzlo, ostatně v Tatrách těžko dohlédnete až k moři a středomořské sluníčko vás tu přes den pěkně zahřeje i ke konci září, kdy jsem tu byl já.
Teď si tak vybavuji, že jsem si cestu zpestřoval lovením „kešek“ a pár jich bylo skutečně ukrytých i na trase v horách. Pro neznalé jde v podstatě o takovou geolokační hru, kdy podle různých indicií a přibližných souřadnic GPS hledáte malé poklady, které ukrývají další hráči do menších či větších krabiček nebo speciálních pouzder. Tato hra se hraje po celém světě, takže můžete lovit kešky prakticky všude a i u nás jich je k lovení obrovské množství. Více informací najdete přímo na oficiálních stránkách na geocaching.com a v budoucnu se k tomuto téma určitě vrátím i já.
Nikam jsem se tedy moc nehnal, až jsem k večeru dorazil k vodní nádrži Embassament de Cubér, kde jsem měl v plánu opět složit hlavu pod hvězdami. V nádrži je zakázáno koupání, ale přiznám se, že jsem se v ní přece jen zlehka opláchl. Záměrem je patrně především zamezit náletům turistů, kteří by nádrž znečišťovali, což je pochopitelné. Pak už mi jen zbývalo najít vhodné místečko k přespání. U nádrže je vcelku velká chatka, která je přístupná veřejnosti i pro kempování, ale ta již byla obsazená početnou skupinou lidí a já neměl úplně chuť se socializovat, takže jsem zklamaně obcházel nádrž a hledal alespoň nějakou pěknou travnatou plochu.
Přitom mi na mapě unikla značka pro další „veřejné kempiště“ jen kousek od nádrže a dokonce i s WC a tekoucí pitnou vodou. Šlo o takové poměrně velké terasovité tábořiště, kam bylo možné dojet i autem a jistě ho v sezoně hojně využívají turisté, kteří po ostrově právě autem cestují. Velice potěšen tímto objevem jsem si ustlal na jednom z dřevěných stolů, na kterém se spalo vskutku na výbornou, spánku na čerstvém vzduchu se zkrátka těžko něco vyrovná!
Další den mě čekalo zakončení mé horské části výletu, a to výstupem na druhou nejvyšší horu ostrova Puig de Massanella (1364 m n. m.). Prvenství drží Puig Major (1436 m n. m.), ale ta je z důvodu přítomnosti vojenské základy pro veřejnost nepřístupná. To mi ovšem vůbec nevadilo, protože i odtud byly výhledy přímo nádherné, stejně jako celé toto putování mezi vrcholky Mallorcy. Klasicky mě ale pozlobila nevhodně zvolená obuv a ponožky, takže jsem už svoje zkrvavená a puchýři rozervaná chodila, viděl v písku a chladné průzračné vodě Středozemního moře.
Rychle jsem tedy sestoupil dolů do městečka Lluc a naskočil na autobus do Alcúdie na východním pobřeží. Tam jsem dorazil až za stmívání a rychle jsem pochopil, proč mají někteří místní jedinci na hlavách moskytiéry. Útoky komárů jsou tu při západu slunce dost brutální, což jsem poznal ještě po několik následujících večerů, naštěstí pak po západu většinou ustanou. Po koupi repelentu (který mi byl ale úplně k prdu) jsem se už odebral směr pláž, kde jsem si už za tmy na drzo ustlal na jednom z lehátek a vcelku nerušeně se vyspal až do krásného barevného svítání. Ale to už je začátek povídání o druhé části mýho punkovýho toulání a o tom zase příště. I tak jsem se rozkecal až moc a je zázrak, že jste vydrželi až sem…
