Druhá část mého Trip the race (1. část zde) se skládala z přechodu Tater do Polska, kde jsem se zúčastnil svého prvního zahraničního závodu Barbarian Race. Jasně, Vechec taky není v ČR, ale Slovensko jako zahraničí nepočítám, vždyť jsem asi z jedné třetiny Slovák, i když slovensky umím prd.
Ze Štrbského plesa do Zakopane
Po závodní neděli ve Vechci mě čekal přesun do Popradu a poté ke Štrbskému plesu, odkud jsem měl v plánu přejít na polskou stranu Tater až do Zakopane. Trasa měla být téměř totožná jako ta, kterou jsem zde absolvoval přesně před deseti lety, jen v opačném směru. A navíc jsem si chtěl přejít slavnou Orlí stezku, na kterou jsem tenkrát neměl koule, bohužel vše nešlo úplně podle plánu, takže si tento cíl nechávám dál v šuplíku a určitě si pro jeho odškrtnutí v blízké budoucnosti přijdu.
Kdo už někdy byl na nějakém treku v Tatrách, tak mi nejspíš potvrdí, že není vždy snadné dojít z místa A do místa B v čase, jaký si stanoví, zvlášť když je ho málo. Jelikož jsem byl ze závodů celkem unavený a chtěl jsem si Štrbské pleso tentokrát trochu více užít (minule mi tam celý den pršelo), vyrazil jsem na pochod až od den později a navíc jsem ještě docela dlouho vyspával (když tam se spalo tak krásně!). To mě nejspíš připravilo o ono zdolání Orlí stezky, mimo jiné.
U plesa jsem se tedy celý jeden den poflakoval, pohodově se procházel, zavesloval si na lodičce a dával si lázeň v horké vaně. To ještě místy svítilo sluníčko, které však druhý den zalezlo za mraky a hustou mlhu a prakticky se už neukázalo. Někdy před časem oběda jsem tedy konečně vyrazil na pochod směr Rysy, vrchol na hranici Slovenska a Polska, jehož je zároveň nejvyšší horou (2501 m.n.m). Můžu být rád, že mě Tatry alespoň ušetřily deště, ale i tak mi daly pěkně zabrat. Na slovenské straně to byla samozřejmě po většinu cesty pohodička i s tou dvaceti kily naloženou krosnou. Oproti těm frajerům, co tam nosili materiál pro chaty, jsem si stejně připadal jako babička se síťovkou na vycházce.
Na druhou stranu ne každý je pro výšlap v horách vhodným adeptem a po cestě jsem potkal mladý pár, který se zasekl hned na prvním žebříku. Hoch dívku snaživě povzbuzoval a sliboval své lásce nádherné výhledy na vrcholu hory. Ale dívka se jen křečovitě držela žebříku, vzlykala a místy až hystericky jíkala, až mi jí bylo i líto a taky toho chlapce, protože mu to jistě později dala pěkně sežrat.
Chlapec by nejspíš za ty sliby o výhledu stejně dostal vyhubováno, protože čím více jsem se blížil k vrcholu, tím méně toho bylo vidět, až nakonec bylo vidět sotva na tři metry před sebe. Před deseti lety jsem měl z vrcholu Rysů jako na dlani široké okolí na obou stranách hranice, tentokrát jsem si připadal trochu jako v nějakém děsivém snu. Všude kolem se táhla ponurá hustá mlha, ze které jen místy hrozivě trčely rozeklané skály. Moc dlouho jsem se taky nezdržel, nechal jsem se vyfotit od českého páru, který mi popřál hodně štěstí při sestupu dolů do Polska, byť se na mě dívali trochu jako na magora, co by se rád proletěl horským vrtulníkem. A já si taky nebyl úplně jistý v kramflecích, po horách nelezu zrovna často a už vůbec ne v takových podmínkách.
Neměl jsem však jinou možnost, do Polska jsem dojít musel stůj co stůj a vracet se byl nesmysl. Vydal jsem se tedy na sestup. Matně se mi vybavoval výstup v opačném směru před deseti lety, kdy jsem byl ve vysokých horách poprvé v životě a přilepený na skále jsem pečlivě vážil každý krok, přičemž jsem co chvíli uhýbal sestupujícím Polákům ve cvičkách, kteří kolem mě skákali obratně jako kamzíci. Jenže v tomto počasí jsem měl fakt docela nahnáno, sestupovat dolů po strmé skále, po řetězech a s krosnou na zádech není zrovna nedělní procházka parkem. Dost to klouzalo a stačil jeden špatný krok a hodil bych dolů těžkýho Homera. Bylo to náročný, dlouhý, ale nádherný, člověk má v takových situacích opravdu intenzivní pocit, že žije. I když jestli to teď čte nějaký zkušený horal, tak se mi možná směje, nebo si klepe na čelo.
Každopádně k první chatě u jezera Mořské oko jsem dorazil až za tmy s čelovkou a modlil se, aby měli ještě volné místo a funkční sprchu. To naštěstí měli, dokonce i postel ve společném pokoji, což je docela posun, protože tenkrát jsem spal poskládaný na schodech chodby a beze sprchy. Zničený jsem si vychutnal horkou sprchu, zasloužené pivko a polomrtvý pak v posteli luštil polštinu, ve které místní na pokoji ještě chvíli debatovali. Už v té době bylo jasné, že Orlí stezka letos opět padá. Jednak nebyl čas, síly a počasí taky nepřálo.
Ráno jsem se tedy vydal do Zakopane, kam jsem došel už pořádně zbitý a představa, že bych měl ještě lozit někde po horách, byla vyloučena. Teď musela přijít na řadu především rychlá regenerace, abych byl vůbec schopný odběhnout polský Barbarian Race, který mě za dva dny čekal.
Polský Barbarian Race
Na závěr mého Tripu mě ještě čekal polský Barbarian Race ve Wisle. Když nepočítám Vechec, tak to byl můj první zahraniční závod vůbec. Registroval jsem se na zkušební variantu Opener, ale zadarmo to taky nebylo. Závod začínal prudkým výběhem sjezdovky a pokračoval pestrou trasou přes lesy, pole i dlouhý a zábavný úsek v potoce. Vesměs kovové a propracované překážky bavily a jako každý závod, měl i tento některé své speciální, které jinde patrně nepotkáte. Proto mě baví jezdit na různé závody a je fajn, že jich máme u nás v ČR a okolí tolik na výběr.
Už podruhé v sezoně jsem v závodě díky své nepozornosti seběhl z trasy, ale tentokrát naštěstí jen pár stovek metrů. Už si na to fakt musím dávat bacha, aby mě to v budoucnu nestálo nějaké lepší umístění! Tentokrát jsem běžel spíše for fun, což stačilo na 100. místo z 380 závodníků.
Barbarian mě bavil, byl to hezký závod a určitě si ho ještě někdy zopakuji, respektive nějakou jeho náročnější variantu.
