Trochu jsem se rozepsal, ale byla to velká akce, takže si určitě zaslouží zevrubnější popis. Článek jsem tedy rozdělil do čtyř kapitol, na cestu do Řecka a den před závody, popis jednotlivých závodů, poslední den v Athénách a praktické okénko s informacemi pro případné budoucí účastníky závodu. Přeji příjemné čtení a budu rád za zpětnou vazbu 🙂 .
ÚVOD - Cesta do Řecka a den před závody
Začátkem roku jsem se hecl (nebo zešílel?) a koupil si startovný na Trifecta World Championship 2022 (TWC) v Řecké Spartě. Měla to být skutečně mocná motivace do toho hned od startu roku pořádně šlápnout. Že se to skrze věčný marodění tak úplně nepovedlo je vcelku vedlejší, stejně jako z toho plynoucí fakt, že jsem chtěl být na tuto vrcholnou akci mnohem lépe připravený. Jelikož jsem však byl na TWC poprvé (a určitě ne naposled), můžu být vděčný, že jsem vůbec měl tu možnost okusit jedinečnou atmosféru takové akce a závodit s těmi nejlepšími z celého světa.
S lístkem v kapse už zbývalo jen počkat na dobrou, nejlépe akční cenu letenek, což nebyla úplně správná taktika, a tak jsem nakonec za lety z Vídně do Atén a zpět dal něco přes šest tisíc. Do Vídně jsem vyrazil se značným předstihem (co kdyby se něco posralo) nočním Flixbusem o půl čtvrté ráno z Brna. Má cesta do Sparty tedy byla o to delší, i když už tak by byla dlouhá víc než dost. Let byl sice rychlý, ale z letiště to pak máte přes hodinu letištním expresem na místní autobusové nádraží, kde nasednete do dalšího autobusu, ve kterém strávíte další tři a půl hodiny. Tři a půl hodiny jsem tedy střídavě strávil Duolingem, YT a pozorováním místního smažáka, který se na sedačce kroutil jako červ na grilu a do toho jsem nechápavě (a nedobrovolně) poslouchal staršího Řeka, který prakticky celou cestu protelefonoval – samozřejmě brutálně nahlas, jak to umí i důchodci u nás doma.
Do Sparty jsem dorazil někdy před sedmou večer a namířil si to pěšky rovnou do 3 km vzdáleného kempu. Ten jsem si zvolil v rámci úspor, jelikož jiné možnosti nebyly zrovna levné a navíc jsem to chtěl mít na závody co nejblíže, abych si nemusel půjčovat auto. I když je to prý v Řecku levná záležitost, nechám si tuhle případnou zkušenost na příště. Nicméně stejně tak populární je údajně v Řecku i kempování, takže se příště možná více porozhlédnu, tentokrát jsem totiž zvolil snad tu nejlevnější možnost za deset éček na noc a bylo to znát. Velice zastaralý kemp, kde tekla jen studená voda, a celkově zázemí připomínalo trochu jiné století, ale co, možná je to právě jen dobře, vždyť je to přece Sparta! Již za tmy jsem tedy postavil stan, dal si dlabanec v místní „restauraci“ (se mnou i místní kocour), pak již zmíněná ledová sprcha a konečně spánek. A bylo mi úplně jedno, že si kolem kempu hlasitě povídalo snad několik desítek psů celou noc, spal jsem jako spartanský mimino.
Druhý den jsem měl ještě volný, takže jsem se vydal nejkratší možnou cestou k moři – asi hodinu autobusem do městečka Gytheio. Po příjezdu jsem poobědval u moře a pak se do něj hned vrhl, abych si ho aspoň trochu užil, přece jenom byl už listopad a Slunce brzy zapadalo. Kupodivu byla voda ještě celkem teplá, takže jsem se v ní rochňal co to jen šlo, pokud jsem se tedy zaujatě nepřehraboval v kamínkové pláži – suvenýry pro nejbližší… Na místní pláži bylo jen pár lidí, jinak jsem ji měl celou pro sebe. Po koupačce následovala večeře (opět společná s dalším kocourem) a za soumraku návrat do Sparty, kde jsem prošvihl oficiální zahájení, představení a průvod jednotlivých zemí. To mě docela mrzelo a příští rok si to už určitě ujít nenechám, atmosféra prý byla úžasná a naše výprava při průvodu skandovala typické „Kdo neskáče, není Čech!“. Zbývalo se už jenom dobře vyspat na druhý den, kdy se konal první závod. Na rozdíl od Trifecta víkendů, které jsem si užil u nás, tu bylo pořadí obrácené, a tak se začínalo Sprintem…
Závody
Sprint day
První závod jsem startoval v pátek po dvanácté hodině, měl jsem tedy spoustu času se dobře vyspat, před závodem se i přiměřeně najíst a vytrávit. Po cestě na stadion, kde byl start i cíl závodu, mi teprve začalo docházet, jaké události se to vlastně účastním a nastoupila na mě lehčí nervozita střídaná nadšením, které se s blížícím se startem stále stupňovalo. Rozcvička, důkladné rozběhání a konečně přišla na řadu moje startovní vlna. Hlasatel z pódia u startovního koridoru byl oděný v kostýmu spartského válečníka a spolu s hudbou nás žhavil na závod, až se mi klasicky dojetím malinko zamlžily oči.
Nabuzení, až přebuzení jsme odstartovali! Tempo bylo vysoké, až vražedné, ale já se nikam moc nehnal. Jednak jsem na to prostě neměl a taky jsem se nehodlal strhat hned v prvním závodě, bylo třeba podat výkon odpovídající mé chabé přípravě, což ale rozhodně neznamenalo, že bych se flákal! Bylo horko a rychle vysychalo v puse, ale běželo se mi dobře, užíval jsem si celý závod, což je to hlavní. Překážky na trase patřily k těm lehčím z repertoáru SR, a jelikož byly suché, nebylo ani příliš těžké je překonat. A tak se mi i díky trefě na oštěpu v závěru podařilo poprvé zdolat závod bez jediné chyby a taktéž poprvé stáhnout při Sprintu čas pod jednu hodinu. Ano, je to trochu úsměvné, na prvního borce ve své kategorii jsem pořád ztrácel necelých 19 minut, ale já se stále považuji za mírně pokročilého začátečníka, co se v podstatě nedávno „zvedl z gauče“, takže jsem se svým výkonem spoko. Stačilo to na 49. místo z 91 mezi muži v Age Group 30-34. V AG jsem startoval teprve podruhé a musím říct, že ten rozdíl úrovně závodníků oproti kategorii Open je značný, což jsem drtivě pocítil při prvních závodech v AG na Trifecta víkendu v Deštné, kde mě prakticky předběhli úplně všichni.
Jak už jsem řekl, první závod jsem si neskutečně užil, doběhl ho v euforii a těšil se z nádherné zkušenosti! Měl jsem tedy ještě dosti energie na to dojít další 3 km do kempu, osprchnout se, opláchnout hadry a zase zpátky do města na večeři a pak zase 3 km… Jako nachodil jsem se za těch pár dní skoro víc, než zazávodil. Týpek z Rakouska, který byl v kempu taky, to měl vychytaný. Měl malou, ale bohatě dostačující obytnou dodávku a na závody do Sparty jezdil na kole, sakra, to chci taky!
Super day
Druhý den a druhý závod, který už byl malinko horší. Počasí nám zatím stále přálo, což se mělo poslední den změnit, takže jsme si ještě dosyta užívali veskrze suché trati a hlavně suchých překážek. Moje vlna tentokrát startovala už v 9:30, ale přesto jsem se i na tento závod vcelku dobře vyspal i najedl, na štěkající celonoční orchestr jsem si už kupodivu zvykl, i když bych se asi obešel i bez něj. Uvaděč nás žhavil ještě s větším zápalem než včera a atmosféra před startem byla fakt parádní! Odstartováno, tempo bylo opět vysoké a nejlepší borci se mi rychle na hony vzdálili, ale pořád se mi ještě dařilo občas někoho dohnat a předběhnout, což člověku vždycky trošku pohladí ego a i proto rád startuji až v zadních řadách, většinou úplně poslední. Vše šlo dobře až do prvního ručkování, což byl twistr. Což o to, i ten šel hladce, ale asi díky mé netrpělivosti a ztrátě „rytmu“ mi na posledním úchopu uklouzla ruka a já skončil na zemi. Krapet nasranej jsem si tedy dal svoje vůbec první trestné kolečko místo angličáků, což je ve SP poměrně diskutovaná novinka. Z frustrace jsem si ho oběhl sprintem, ale i tak mě stihlo předběhnout několik borců, které jsem předtím předběhl já. Zbytek závodu jsem si i přes začínající únavu opět hodně užíval, trasa vedla i přes obydlené části, kde nás hlasitě povzbuzovali místní obyvatelé, což bylo moc hezké a u nás to moc často nezažijete.
V cílové části závodu jsem ještě pokonil ručkování, kde mě zaskočila delší vzdálenost tyčí oproti předchozímu dni (byť na mě kámoš křičel, ať se pořádně rozhoupu) a samozřejmě mě opustilo i sebevědomí na oštěpu, takže jsem si dal dvakrát 30 burpees, do cíle jsem s časem 1:46:05 doběhl na 60. místě v AG a tím si pohoršil o 11 příček. Jasně, mít naběháno je absolutní základ (který nemám), ale mít perfektně zvládnutou techniku překážek (což nemám) je stejně tak zásadní a zdržení na handicapu je pak ve výsledném čase hrozně znát. Z další krásnou zkušeností se tedy odebírám do kempu, do kterého si už po cestě kupuji dostatek jídla, abych si tím ušetřil cestu na večeři. Síly ubývaly a poslední den nás čekalo teprve pořádný peklo. Předpověď počasí totiž byla nemilosrdná, v noci přijdou bouřky a vydatný déšť, který se nás bude držet minimálně ještě v začátcích nedělního Beastu.
Beast day
Poslední závodní den se mi už vstávalo o dost hůř, i když se mi spalo naopak nejlépe za poslední tři noci. Díky dešti totiž v noci nebyla ve stanu taková kosa a psiska mlčky ležela v boudách. Vyškrábal jsem se tedy z pelechu a za vydatného deště se vydal na stadion, naštěstí jsem si vzal nepromokavou vrstvu, takže jsem nedorazil zmáčený ještě před startem. V kempu byl i starší Slovák, jehož dvě (patrně) vnučky na závodech také startovaly a všichni se svým karavanem vyráželi ve stejný čas jako já. Nicméně na můj prosík o svezení reagoval negativním gestem a pěkně mě tím nasral, nejspíš s vnučkami nesdílel spartského ducha, jinak by mě jistě nabral.
Nu což, někteří z nás si holt letos ještě jednou zopákli prochcaný závod z Deštné, akorát že tentokrát ve formě Beastu a co se mě týče, bylo to kurevsky mokrý peklo! Asi největší chyba byla, že jsem se překopal kofeinem, který jsem navíc ještě zoufale během závodu dokrmoval gely, jenže to bylo spíš kontraproduktivní než ku prospěchu. Svoje návyky ohledně těchto doplňků budu muset vůbec radikálně změnit, a to nejen v závodech, ale i při tréninku. V závodě samotném jsem pak běžel tak, abych si zbytečně nevyhnal vysoko tepovku a neodrovnal se už v půlce závodu. Tam, kde bylo ještě včera sucho, bylo dnes bahno a louže s neznámou hloubkou. Překážky samozřejmě klouzaly a nezachránily mě na nich ani nové rukavice. Když máte v prdeli úchop, stržené mozoly a síly tytam, žádné rukavice vám nepomůžou! To je jako dohánět svou nevytrénovanost kofeinem, taky úplně k hovnu…
Nebudu ani počítat, kolik jsem oběhl trestných koleček a naskákal angličáků, bylo jich dost. Ručkování jsem nedal snad ani jedno, netrefil ani jeden ze dvou oštěpů v závodě a balanc na laťce byl taky bez šance, i když na něm si vymlátil zuby kde kdo, jedna holka dokonce doslova, mám ten dojem. Zraněných jsem mimochodem v průběhu závodu potkal vícero, takže jsem rád, že se mi zranění naštěstí vyhnulo. Silový překážky na nošení břemen jsem povětšinou zvládal dobře, i kombo klády a těžkého řetězu, který jsem si vyloženě užíval. Největší krize přišla někde cca za půlkou závodu na pytlích, kde jsem myslel, že se pobleju a asi tak na dvě vteřiny jsem si pohrával s myšlenkou, že se na to vykašlu. Tu jsem ale rychle zahnal, soustředil se na správný a hluboký dýchání a běžel dál. I přes moje značný utrpení byl Beast krutopřísně nádherný (možná právě proto), zvláště panoramata v kopcích byla neskutečná. Občas někdo hlasitě zařval „Spartans, what is your profesion?“, načež jsme sborově zvolali Aroo, Aroo, Aroo a s tímto vzájemným povzbuzením pokračovali v závodě. Drsný a nádherný, miluju to!
Naprosto vyčerpaný jsem po závěrečném multi-angličákování padl v cíli na zem a musel se na pár minut vydýchat. S časem 4:29:10 jsem skončil na 61. místě v AG, což mě docela překvapilo, čekal jsem to mnohem horší. Celkově jsem tedy na TWC ve své Age Group skončil na 57. místě z 89, což není úplně marný. Nicméně jsem si již bez váhání zakoupil startovný na příští rok, abych se sem vrátil v lepší formě a překonal sám sebe, za ty prachy to prostě stojí, i za to krásný utrpení!
Kočky a Athény
Rád bych se zde ještě krátce zmínil o dvou faktech. Pro ty, co už v Řecku byli, je to známá věc, ale já tam byl poprvé, takže mě dost zaskočila všudypřítomnost koček. Myslím ty čtyřnohý, ty dvounohý nic moc teda, pořád si stojím za tím, že český a slovenský holky jsou ty nejhezčí kočky na světe! V Řecku kočky totiž vážně potkáte skoro na každém kroku a nikomu to zjevně nepřijde nijak zvláštní, jsou tu naprostou samozřejmostí. Není to však tak, že by někomu patřily, ale většinou jsou to potulné kočky, co prostě žijí na ulici a válí se, kde je napadne. Btw, samozřejmě se stále bavíme o těch čtyřnohých, i když ta představa je vskutku zajímavá. Žijí z toho, co vyloudí od lidí, nicméně jsou často na cestách položené misky, do kterých jim lidé lijí vodu a hází zbytky či granule. Někdy jim místní postaví i domečky nebo aspoň věnují pelech. V Athénách je prý berou jako posvátné, protože kdysi údajně vyhnaly z města krysy a tím zažehnaly mor. Nicméně když si trošku zagooglíte, tak zjistíte, že tahle „tradice“ se k Řecku váže už od starověku, kdy se tam kočky dostaly jako černí pasažéři na obchodních lodích z Egypta. Tam kočky vnímali jako vtělení bohyně Bastet a tento kult se postupně přenesl i do Řecka, kde si Bastet ztotožnili s bohyní Artemidou.
Kočky byly také to jediné hezké, co jsem si v dojmech odnesl z mé krátké návštěvy v Athénách před odletem domů. Pravda, stihl jsem se projít pouze po jedné z hlavních tříd, ale nedošel jsem ani k památkám, protože jsem byl tak znechucený smradem, přehršle aut, posprejovanými fasádami… zkrátka Sokrates se musí obracet v hrobě, jestli to vidí. Ale to je jen můj pohled omezený jednak krátkostí návštěvy a celkovým odporem k většině velkých měst (mimo milovanou Barcelonu a další Španělská města), snad až na historická centra a udržované parky. Já byl vždycky spíš na přírodu, hory, lesy apod., které mě spolu se starověkou a antickou historií naopak lákaly při cestě autobusem ze Sparty, zdejší historie je přece nesmírně zajímavá. Navíc jsem měl i malinko smůlu s ubytováním, jelikož přímo nad bytem, kde jsem přenocoval, se zrovna rozhodli intenzivně demolovat se sbíječkou a palicí až do večerních hodin, za což se mi majitelka lítostivě několikrát omlouvala, ale to je holt smolík, co naděláte. Třeba si příští rok najdu více času a lepší část města k napravení svého dojmu.
Praktické okénko a kolik ta sranda stála
Teď několik mých praktických postřehů, které by snad mohly i pomoci případným zájemcům o tuhle srandu. Na rovinu, levný to úplně nebylo a i když se dá na lecčems ušetřit, tak hned ze startu vám udělají vítr ve šrajtofli lístky na samotné mistrovství. Balíček všech tří závodů vás tedy v AG kategorii přijde na necelých 600 euro a více, záleží, kdy si je koupíte, cena samozřejmě v průběhu roku roste i proto jsem s koupí vůbec neotálel.
Pak přijdou na řadu letenky, tam je to těžké říct, můžete mít štěstí a trefit akci v předstihu, nebo naopak na poslední chvíli, na což bych ale nespoléhal. Určitě se dá taky pohledat zajímavá kombinace slevněných letenek a doletět do Řecka nějakou oklikou, ale pokud táhnete vetší bagáž, tak to patrně stejně moc neobchčijete, protože za ni tak nebo tak zaplatíte. Nicméně příští rok zvolím tu první možnost a letenky pořídím spíše v předstihu a nejspíš opět z Vídně, jelikož to mám nejblíže. Teda pokud nezačne lítat něco přímo z Brna, ale to asi těžko. Můžete si do Sparty taky dofrčet autem nebo karavanem, ale dobře si propočítejte s tím spojené výdaje – jen z Brna je to cca 2000 km s tím, že trasa vede i po dálnicích, které jsou samozřejmě nějak zpoplatněné. V Řecku se též platí mýtné trochu specifickým způsobem, takže si o tom určitě zjistěte vše potřebné, než takto vyrazíte.
Předpokládejme však, že zvolíte rychlejší a patrně levnější leteckou dopravu a přistanete v Athénách, co teď? Můžete si půjčit auto, jistě i karavan, ale o tom já nic nevím (zatím), takže zde zmíním jen svou zkušenost, a to dopravu autobusy. Autobusy (teď myslím ty dálkové např. do Sparty) nebylo zrovna lehké najít, protože konkrétních jízdních řádů se pro mě nepochopitelně na internetu dopátráte jen stěží. Jediné trochu směrodatné vodítko jsem vypátral na webu rome2rio.com, kde se alespoň přibližně dají vyhledat některé konkrétní spoje. Jinak jste odkázaní na informace přímo na místě, což je často ještě ztíženo tou jejich hatmatilkou, která nebývá všude doplněná o překlad. Naštěstí umí tohle google translator a jeho funkce překladu přes kameru překonat, i když trochu kostrbatě, ale na názvy měst a jiné základní info to stačí.
Takže konkrétně – pomocí google map se dá alespoň zjistit autobusová doprava přímo v Athénách, takže po příletu zjistíte, že z letiště jezdí několik expresních linek (x93, x95, …). Lístek na tento autobus stojí 5 euro a musíte si ho koupit předem na stánku u nástupiště. Potřebujete se dostat na hlavní autobusové nádraží KTEL Kifisou, kde si v přilehlé budově naproti vjezdu koupíte v jednom z okének lístek na autobus do Sparty za 20 euro. No a to je celý, pokud tedy vaše cesta vede přímo do Sparty, což nemusí být samozřejmostí, stejně jako sehnat tam ubytování.
To je totiž trochu problém. Jsem zvyklý všude na cestách používat booking.com, ale tady jsem ostrouhal. Přiznám se, že co se týče této otázky, tak jsem už více příliš nepátral a sám mám v plánu se zeptat zkušenějších, jak si sehnali ubytko přímo ve Spartě. Mám ale dojem, že tam zrovna moc možností není, respektive jsou místa už dost možná rezervovaná daleko dopředu právě účastníky a návštěvníky závodu. Zbylé možnosti vás pak vyjdou na pěkný ranec. Anebo můžete využít ten můj punkový kemp campingpaleologio.com, kde ale nejsou žádné chatky, buď přijedete v karavanu, nebo si postavíte stan, ale zase dost ušetříte a jistota volného místa je tu stoprocentní řekl bych.
Co se týče jídla, můžete se dobře najíst v místních restauracích za ceny prakticky totožné, jako jsou u nás, možná to pivko (na vytrávení) za 3-4 eura bylo trochu přestřelený a navíc měli jen nic moc lahvové, točené jsem viděl snad jen na letišti. V potravinách jsem pak za menší nákup (kus ovoce a zeleniny, jogurt, sýr, něco na mls…) nechal něco do tří až pěti stovek, takže taky žádný extra rozdíl. A poslední útrata byla za merch ve Spartan shopu, kde jsem naštěstí odolal vábení mikiny za 100 éček a koupil si jen nějaké drobnosti za pár šušňů. Ještě bych možná zmínil vodu, kterou jsem pil z kohoutku, obvykle mi to nedělá problémy, takže jsem balenou vůbec nekupoval, ovšem někdo je na to cíťa, takže bacha, ať pak závody neprose*ete!
Joo a ještě jedna věc, která mě u Spartan Race trochu mrzí, až sere. Pokud chcete fotky a nemáte štěstí, že vás vyblejskne nějaký dobrovolný fotograf nadšenec, tak za ně dáte pěkný ranec. V západní Evropě je to už prý běžné, ale SR navázala spolupráci se společností Sportgraf, která chce za balíček fotek ze závodu 30 euro a pokud jste se účastnil celého víkendu, tak vás to přijde pěkně draho. A jestli si vybrete jen jednu hezkou fotku, dáte za ni 10 euro, což mi přijde taky jako pěkná zlodějina. Fotky by (nejen) podle mě měly zůstat zahrnuté již v ceně startovného, nebo za ně alespoň nepožadovat takový šílený prachy, tímhle spoustu lidí SR zklamal a co jsem si tak četl některé názory, tak někteří už kvůli tomu na jejich závody ani nepojedou. Zvláště u tohoto turnaje, kde za startovné necháte půlku výplaty (ne, nejsem manažer se sto tácy měsíčně). Já se to nejspíš pokusím vyřešit vlastní fotografkou/kameramankou a formou brigády tím pověřím mou ségru, uvidíme, jestli uspěji…
